Termín otevřený přístup (open access) se v kontextu otevřené vědy vztahuje především ke zveřejňování vědeckých článků, knih a podobných publikací. Otevřené publikace jsou přístupné všem zájemcům zdarma, online, neomezeně a bez většiny autorskoprávních či licenčních omezení.
Klasický publikační model
Zjednodušeně řečeno, v klasickém modelu publikování vědeckých článků vytvoří autoři rukopis, vydavatel ho edituje, připraví do tisku a zveřejní v časopise. Vydavatel pak má příjem z předplatného, které platí knihovny či jiné instituce. Po rozšíření internetu tištěné časopisy expandovaly do online prostředí a kromě předplatného nabídly také možnost platit za přečtení či stáhnutí jednotlivého článku.
Cena předplatného i poplatky za online obsah jsou ovšem velmi vysoké a neúnosně rostou. To omezuje přístup badatelů i dalších zájemců k vědeckým poznatkům. Autoři se navíc musí vzdát svých autorských (majetkových) práv k článkům ve prospěch vydavatelů, takže vlastně nemohou svobodně nakládat s výsledky své vlastní práce. Z těchto důvodů považuje mnoho odborníků publikační systém založený na předplatném za neudržitelný.
Otevřený přístup k publikacím
Stále více vědeckých časopisů proto přechází na otevřený přístup. V systému označovaném jako zlatá cesta zveřejňuje vydavatel články na internetových stránkách časopisu (nebo na obdobné publikační platformě) a okamžitě k nim umožňuje otevřený přístup. V tomto případě má vydavatel obvykle příjem z takzvaného Article Processing Charge (APC) – poplatku za redakční zpracování a publikaci článku, který hradí autoři. Jednotlivé časopisy využívají buď tuto „čistou“ zlatou cestu, nebo různé její modifikace.
Alternativou je zelená cesta, kdy autoři publikují v časopise s předplatným, ale některou z verzí rukopisu (před recenzním řízením, před redakčním zpracováním nebo po něm) archivují v datovém úložišti – repozitáři – s otevřeným přístupem.
Podrobnější informace o otevřeném přístupu najdete například v PDF dokumentu z webináře Národní technické knihovny Otevřená věda a citizen science (strany 45–102).
Na co pamatovat při publikování s otevřeným přístupem
Různé časopisy se velmi liší, pokud jde o přesné podmínky publikování. Při rozhodování, kam poslat rukopis, vám pomohou databáze informací o časopisech z hlediska otevřeného přístupu k článkům – například Sherpa/Romeo nebo Directory of Open Access Journals.
Nástroj Journal Checker Tool umožňuje zjistit, zda publikační politika konkrétního časopisu vyhovuje požadavkům vašeho poskytovatele grantu na otevřený přístup.
Pokud časopis nezajišťuje otevřený přístup ke článku hned po jeho vydání, můžete některou verzi svého článku zveřejnit sami v repozitáři s otevřeným přístupem. Která verze to bude, záleží na podmínkách daného časopisu. Obvykle půjde o některou z těchto tří:
– preprint: verze článku před recenzním řízením (v podstatě rukopis před odesláním do redakce),
– Author Accepted Manuscript (AAM) neboli postprint: verze článku po recenzním řízení,
– Version of Record (VoR) neboli vydavatelská verze: finální verze po recenzním řízení, redakčním zpracování a zlomu.
Vhodný repozitář vám pomohou najít jejich registry a vyhledávače, jako jsou re3data.org či DOAR. Můžete použít repozitáře buď oborové (pro biologii například Europe PMC), nebo univerzální (například Zenodo).
Články s otevřeným přístupem by měly být snadno vyhledatelné. Tomu napomáhají takzvané perzistentní (trvalé) identifikátory – kódy jednoznačně identifikující dokument, osobu a podobně. Pro vědecké články se typicky používá DOI (Digital Object Identifier), pro jejich autory ORCID (Open Researcher and Contributor ID).
Perzistentní identifikátory mají praktické výhody i mimo oblast otevřeného přístupu. Internetová adresa článku na webu vydavatele se může při aktualizaci webu změnit, ale DOI zůstává stejné. ORCID je jednoznačně přiřazen konkrétnímu vědci či vědkyni a zabraňuje tak omylům při identifikaci, které vznikají kvůli shodě jmen, změně příjmení například po sňatku, různým přepisům jména do angličtiny a podobně.
Článek s otevřeným přístupem musí mít jasně určenou licenci – ta totiž čtenáři sděluje, co je oprávněn s daným článkem dělat. Zřejmě nejčastěji se používají veřejné licence Creative Commons. Někteří poskytovatelé grantů doporučují nebo přímo vyžadují publikovat výsledky výzkumu s licencí Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0), která umožňuje dílo dále šířit, pozměňovat a jinak využívat, přičemž jedinou podmínkou je uvést autora.
Existují také restriktivnější typy licencí Creative Commons, které například zakazují komerční užití díla nebo jeho úpravy. Ty se používají třeba u monografií a podobných rozsáhlejších publikací.